Takové jedno malé dobrodružství na poli při západu slunce s krásnou Denisou, aneb jak jsme fotili mezi slunečnicemi.

Malé radosti všedních dní

V životě fotografa jsou okamžiky, které si prostě zapamatuje a buď se při vzpomínce na ně zasměje a nebo rozpláče. Zná to asi každý, kdo podniká, pracuje s lidmi a cestuje. A takovým okamžikem bylo i naše focení na malebném slunečnicovém poli, kdy jsme měli tu čest zachytit krásu a kouzlo, které slunečnice při západu slunce přináší.

Věděl jsem, že toto pole, plné zlatých slunečnic, je něco výjimečného. Slunečnice totiž kvetou jen několik dní v roce a následně zanechávají své místo obilí. Navíc na Hané jsou slunečnice poměrně vzácné, pěstují je spíš na Jižní Moravě. To ze slunečnicového pole dělá vzácné a krásné místo, které stojí za to zachytit v celé své parádě. A právě při západu slunce nabývá toto pole tajuplné a téměř magické atmosféry.

Dokonalá kulisa pro focení

Když jsme dorazili na toto kouzelné místo, nebylo pochyb o tom, že jsme našli tu správnou kulisu pro naše focení. Rýsovaly se před námi nespočetné řady slunečnic, které se zdály být nesmírně hrdé a pyšné na své květy, jež se obracely směrem k posledním paprskům slunce. Slunečnice se zdvihaly vysoko k nebi, a tak nám poskytovaly jedinečnou možnost zachytit krásu nejen Denisy, ale i krajiny a samotných rostlin.

Náš záměr byl jasný – zachytit krásu této chvíle až do posledního paprsku slunce. Připravili jsme si vybavení a začali fotit. Světlo bylo nádherně teplé a jemné, což dodávalo fotografii ten správný romantický nádech. Denisa se svými dlouhými vlasy zapadala do této scenérie jako pohádková bytost, a já jsem byl vděčný za možnost zachytit takovou jedinečnou chvíli.

Avšak při focení jsme byli velmi opatrní. Věděli jsme, že slunečnice jsou křehké a citlivé rostliny, a že je důležité nezpůsobovat jim žádné škody. Nedovolili jsme si po poli šlapat, abychom nezničili tyto krásné květiny, které nás tak okouzlily. Vybírali jsme pouze místa, která byla slunečnicemi oseta řídce a kde se dalo bez obav chodit.

Nutno dodat, že jsem si napsal majiteli o povolení k focení, protože jsem věděl, že si v médiích stěžoval na neuctivé trhače a šlapače po jeho kytkách. Sehnat kontakt bylo v době sociálních médií jednoduché. A abych nemusel kytky trhat, což jsem slíbil, tak jsem ráno na tržnici koupil čtyři slunečnice, které jsem Denise vzal na focení. Ačkoli nebyly z tohoto pole a jsou trochu jiné, na fotkách to až na odlišnou velikost nejde moc poznat.

Celé focení bylo skutečnou dovolenou pro oči i duši. Západ slunce dodal naší fotografii nádech romantiky a nostalgie. Slunečnice nám dávaly naději a radost svými zářivými květy. A my jsme byli vděční za možnost zachytit toto okouzlující místo do našich snímků.

Škubači

Celí rozněžnělí jsme skoro neslyšeli, jak na nás volá chlápek od kraje pole. Až jsme si jej všimli, tak jsme pochopili, že máme uhnout s auty, protože chce projet s kombajnem. To jste měli vidět, jak Denisa v podprdě utíkala přes pole, aby si přeparkovala auto. Pan upozorňovatel se smál a mohl na ní oči nechat.

Auta jsme tedy přeparkovali a vrátili se zase k focení. Fotili jsme asi 20 minut a i během té chvíle jsme stihli zaznamenat dvě auta, která zastavila u krajnice a postupně z nich vyskákaly dvě paní, které začaly slunečnice doslova rvát ve snaze naškubat si kytici. V tu chvíli jsem tak nějak pochopil ono rozhořčení pana majitele pole, který si stěžoval na neuctivé návštěvníky jeho pole. Přitom já sám jsem slunečnice sehnal na tržnici po 30 Kč, což mi nepřišlo nějak moc. Ale zamrzelo mě to, protože to ukazuje, v jaké době žijeme.

Nechci ale končit tenhle článek nijak pesimisticky. Myslím si, že focení ve slunečnicovém poli je prostě krása a pokud podobné fotky chcete, tak se ozvěte, třeba ještě nějaké slunečnice pokvetou.