/ Dokument ZPÁTKY DO KATEGORIE

Cikáni, 2006 – 2009

Portrét romské maminky a její dcery Portrét romské maminky a její dcery
Cikánská osada Letanovce na východním Slovensku Cikánská osada Letanovce na východním Slovensku
Romský tát s miminkem Romský tát s miminkem
Romské děti si hrají v zimě na kopci Romské děti si hrají v zimě na kopci
Romský chlapec byl vyslán pro vodu Romský chlapec byl vyslán pro vodu
Romská babička si hraje s vnučkou Romská babička si hraje s vnučkou
Romské děti se zimy rozhodně nebojí Romské děti se zimy rozhodně nebojí
Zimní radovánky v cikánské osadě Zimní radovánky v cikánské osadě
Kočka v cikánské osadě Kočka v cikánské osadě
Romská babička s vnukem Romská babička s vnukem
koupání v řece koupání v řece
Romské děti se koupou v řece Romské děti se koupou v řece
Romská babička ukazuje portrét svých vnoučat Romská babička ukazuje portrét svých vnoučat
Zima v osadách je těžká Zima v osadách je těžká
Chatrč v cikánské osadě na Slovensku Chatrč v cikánské osadě na Slovensku
Romský dědeček přemýšlí u cigarety Romský dědeček přemýšlí u cigarety
Cikánka v chatrči v osadě na Slovensku Cikánka v chatrči v osadě na Slovensku
Hrdý táta na romském sídlišti Hrdý táta na romském sídlišti
Odvážný romský chlapec skáče do řeky Odvážný romský chlapec skáče do řeky
Romové milují kočky Romové milují kočky
Romské děti si hrají v řece u splavu Romské děti si hrají v řece u splavu
Romský chlapec zahazuje chycenou rybu Romský chlapec zahazuje chycenou rybu

Cikány to vlastně všechno začalo. Už jako kluk jsem věděl, že chci cestovat a fotit. Ale neměl jsem ani foťák ani prostředky na cesty. Pořízení foťáku naštěstí nebylo tak složité. Stačilo pár brigád a brzy jsem měl doma krásnou Prakticu s několika objektivy a v koupelně fotokomoru. S cestováním to bylo složitější. Lákala mě exotika, tropická Asie, střední Amerika a neprobádané kouty světa. Chtěl jsem fotit sociální dokument, zkrátka obyčejné lidi. Jenže v sedmnácti se mi do Asie jen tak odjet nepovedlo. Našel jsem si ale alternativní téma u nás ve městě. Zaujali mě cikáni a jejich život na okraji společnosti. Trvalo to pěkně dlouho, než jsem se poprvé odhodlal s foťákem navštívit místní přerovské ghetto. První seznamování bylo plné nedůvěry – tedy ze strany místních Romů. Jenže já jsem tvrdohlavý a jen tak něco mě neodradí. A tak jsem ghetto začal navštěvovat prakticky každý den po škole. Trávil jsem tam dlouhé hodiny. Pokaždé jsem se snažil přinést Romům i fotky, které jsem tam nafotil. Tehdy jsem ještě fotil na film a tak to nebylo až tak jednoduché a hlavně levné. Po bazarech jsem sháněl prošlé filmy a vývojky. Denně jsem vyvolal i několik filmů. Pamatuji si, že rekord jsem měl 16 filmů. Do tanku jsem časem roloval filmy poslepu jako profík. Po několika měsících jsem si získal důvěru Romů a stal jsem se takovým jejich soukromým fotografem. Když slavili narozeniny, měli svatbu, pohřeb nebo křtiny, tak mi sami volali, abych je přišel vyfotit. Zamiloval jsem si jejich hudbu. A pak to přišlo. K jedné rodině přijeli příbuzní ze Slovenska a vyprávěli mi o tom, jaký je život u nich v cikánských osadách na východě Slovenska. Musel jsem tam jet! A taky že jsem jel. Moje první návštěva osad byla taková ryze seznamovací. Se svou stařičkou Praktickou jsem si moc nezafotil. Chatrče v osadách byly tmavé, světlo v nich zajišťovala svíčka nebo jedna žárovka. Zkrátka jsem na focení v takových podmínkách neměl výbavu. A tak jsem fotil venku, poslouchal jak cikáni zpívají a pil s nimi čučo. Domů jsem se vrátil s odhodláním, že si pořídím digitální zrcadlovku. Na pár měsíců jsem přestal fotit, protože veškerý čas jsem trávil ve škole a po brigádách. Ale povedlo se a našetřil jsem si na bazarový Nikon D70. Tehdy to byl vrchol pokroku. Dnes se parametrům toho fotoaparátu smějeme. Ale mně umožnil pohodlně fotit i v tmavých chatrčích v osadách a hlavně mi otevřel dveře do světa barevné fotografie. Předtím jsem na barvu prakticky nefotil. Ale to se změnilo a já si barvu zamiloval.

Život v osadách je totiž barevný – když se v létě do některé z osad vypravíte, tak už z dálky na vás jakoby mávají sušící se koberce a vyprané oblečení. Cikáni pořád perou. Alespoň mi to tak připadalo. Perou, jedí, pijí a tancují. Život v osadách mě učaroval. Snažil jsem se do nich jezdit vždy, když jsem měl alespoň pár dní volna. Život Romů a jejich myšlení jsem obdivoval ale nikdy jsem jej nepochopil. Chtěl jsem jejich mentalitě přijít na kloub a tak jsem dokonce několik let dělal dobrovolníka na Charitě v Olomouci, kde jsem doučoval malé Romy. Dnes už se na ně dívám poněkud střízlivěji ale ničeho nelituji. Byly to krásné roky, které mě obohatily o neopakovatelné zážitky a vlastně mě přivedly i na cestu fotografa.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *