Cikáni, 2006 – 2009

Cikány to vlastně všechno začalo. Už jako kluk jsem věděl, že chci cestovat a fotit. Ale neměl jsem ani foťák ani prostředky na cesty. Pořízení foťáku naštěstí nebylo tak složité. Stačilo pár brigád a brzy jsem měl doma krásnou Prakticu s několika objektivy a v koupelně fotokomoru. S cestováním to bylo složitější. Lákala mě exotika, tropická Asie, střední Amerika a neprobádané kouty světa. Chtěl jsem fotit sociální dokument, zkrátka obyčejné lidi. Jenže v sedmnácti se mi do Asie jen tak odjet nepovedlo. Našel jsem si ale alternativní téma u nás ve městě. Zaujali mě cikáni a jejich život na okraji společnosti. Trvalo to pěkně dlouho, než jsem se poprvé odhodlal s foťákem navštívit místní přerovské ghetto. První seznamování bylo plné nedůvěry – tedy ze strany místních Romů. Jenže já jsem tvrdohlavý a jen tak něco mě neodradí. A tak jsem ghetto začal navštěvovat prakticky každý den po škole. Trávil jsem tam dlouhé hodiny. Pokaždé jsem se snažil přinést Romům i fotky, které jsem tam nafotil. Tehdy jsem ještě fotil na film a tak to nebylo až tak jednoduché a hlavně levné. Po bazarech jsem sháněl prošlé filmy a vývojky. Denně jsem vyvolal i několik filmů. Pamatuji si, že rekord jsem měl 16 filmů. Do tanku jsem časem roloval filmy poslepu jako profík. Po několika měsících jsem si získal důvěru Romů a stal jsem se takovým jejich soukromým fotografem. Když slavili narozeniny, měli svatbu, pohřeb nebo křtiny, tak mi sami volali, abych je přišel vyfotit. Zamiloval jsem si jejich hudbu. A pak to přišlo. K jedné rodině přijeli příbuzní ze Slovenska a vyprávěli mi o tom, jaký je život u nich v cikánských osadách na východě Slovenska. Musel jsem tam jet! A taky že jsem jel. Moje první návštěva osad byla taková ryze seznamovací. Se svou stařičkou Praktickou jsem si moc nezafotil. Chatrče v osadách byly tmavé, světlo v nich zajišťovala svíčka nebo jedna žárovka. Zkrátka jsem na focení v takových podmínkách neměl výbavu. A tak jsem fotil venku, poslouchal jak cikáni zpívají a pil s nimi čučo. Domů jsem se vrátil s odhodláním, že si pořídím digitální zrcadlovku. Na pár měsíců jsem přestal fotit, protože veškerý čas jsem trávil ve škole a po brigádách. Ale povedlo se a našetřil jsem si na bazarový Nikon D70. Tehdy to byl vrchol pokroku. Dnes se parametrům toho fotoaparátu smějeme. Ale mně umožnil pohodlně fotit i v tmavých chatrčích v osadách a hlavně mi otevřel dveře do světa barevné fotografie. Předtím jsem na barvu prakticky nefotil. Ale to se změnilo a já si barvu zamiloval.

Život v osadách je totiž barevný – když se v létě do některé z osad vypravíte, tak už z dálky na vás jakoby mávají sušící se koberce a vyprané oblečení. Cikáni pořád perou. Alespoň mi to tak připadalo. Perou, jedí, pijí a tancují. Život v osadách mě učaroval. Snažil jsem se do nich jezdit vždy, když jsem měl alespoň pár dní volna. Život Romů a jejich myšlení jsem obdivoval ale nikdy jsem jej nepochopil. Chtěl jsem jejich mentalitě přijít na kloub a tak jsem dokonce několik let dělal dobrovolníka na Charitě v Olomouci, kde jsem doučoval malé Romy. Dnes už se na ně dívám poněkud střízlivěji ale ničeho nelituji. Byly to krásné roky, které mě obohatily o neopakovatelné zážitky a vlastně mě přivedly i na cestu fotografa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.