Tolik jsem toho o ní slyšel, o Pacaye. Jedna z nejaktivnějších sopek na světě mě lákala už dlouho. Chtěl jsem Pacayu vidět na vlastní oči. Místní si na ni zvykli, uctívají ji a nenávidí zároveň. Už je nerozháže zvuk sirén oznamující erupci a evaukaci. Prostě se sbalí a jdou. Za týden se zase vrátí. Domy jim hlídá pár chlápků s brokovnicemi, všechno nechají tak, jak je a doufají, že až se vrátí, jejich dům bude ještě stát. Snad.
Stoupám k vrcholku, kolem mě pobíhají koně z nedaleké farmy. Stoupám výš a výš. Místní tu zatloukli do země cedule. Zona de riesgo – zóna nebezpečí. Vždycky jsem si myslel, že uvidím na vrcholku rudou lávu ale není tu. Je tu ticho, které jen občas naruší zasyčení plynu unikajícího ze země. Mám pocit, jakoby se na mě Pacaya dívala. Ta mocná Pacaya, která zničila už tolik životů, teď jsem tu, téměř na vrcholu. A cítím se tak malý…
Je vtipné pozorovat turisty, kteří se tu míjí s místními. Místní si na Pacayu zvykli, už ji nevnímají, tedy pokud zrovna nehrozí erupce. Ve vzduchu je ale pořád cítit jakési napětí. A turisté? Ty sem Pacaya přivedla. Láká je svou nevyzpytatelností, stává se z ní adrenalinové lákadlo. Pacaya dává místním práci, přivádí jim turisty a zároveň je ohrožuje, ničí jim životy a zanechává v jejich srdcích strach. Děti si hrají, dospělí pracují, turisté se baví a Pacaya vyčkává.