Do Albánie jsem se v roce 2009 vypravil fotit původně něco úplně jiného. Za úkol jsem tehdy měl fotit lékaře, kteří se jezdí starat o pacienty s rakovinou v jejím posledním stádiu. Dokumentoval jsem osudy lékařů a jejich pacientů. Byly to dny plné silných emocí a tak jsem se ve chvílích volna jezdil uklidnit do přírody. Jednoho dne jsem ale za městem narazil na skládku, kde se to jen hemžilo zejména lidmi a to především dětmi. Dal jsem se s několika z nich do řeči. Překvapilo mě, jak skvěle uměly anglicky. Byly to děti z místní vesnice, které pocházely z chudých rodin a na skládku si chodily přivydělat. Jejich práce spočívala především v třídění odpadu. Hledaly plechovky, papír, kov ale také zapomenuté cennosti. Občas tu našly i vyhozené náboje a dokonce samotné zbraně – vždyť válka tu skončila poměrně nedávno a tak tu mnoho rodin má stále pod postelí schovaný nějaký ten samopal. Nakonec jsem se s několika rodinami spřátelil, zvali mě k sobě domů a dokonce jsem navštívil s jednou úžasnou rodinou i nedělní mši. Na skládku jsem chodil fotit téměř denně po dobu 14 dní. Byly to chvíle, které mne naučily vážit si maličkostí. Zde se s vámi teď dělím o své zážitky alespoň pomocí několika málo fotografií.