Jako olomoucký fotograf jsem měl možnost navštívit mnoho akcí tady v Olomouci a okolí – od koncertů přes svatby až po různé rituály. Ale Inlakech Festival pro mě nebyl jen „další zakázkou“. Byl to zážitek, který mě zasáhl hlouběji, než jsem čekal. Přijel jsem s foťákem, odjížděl s otevřeným srdcem. A fotkami, které nejsou jen vizuálními záznamy, ale nositeli emocí, které jsem tam zažil.

První dojem: jiná energie

Inlakech Festival se odehrával v nádherném prostředí pevnosti Fort XX Escot – mezi hradbami, loukami, stromy a pod širým nebem. Nebyla to klasická hudební akce. Byl to prostor, kde se spojovalo umění, spiritualita, hudba, tanec, rituály a otevřené srdce. Od samého začátku tam vládla atmosféra důvěry, klidu a jakéhosi tichého souznění mezi lidmi. Nikdo se nepředváděl. Nikdo si na nic nehrál. Už jste byli někdy na festivalu, kde nebylo třeba mít security? Festivalu, kde bylo zakázáno pít alkohol a všichni to dodržovali? Lidé byli přirození, srdeční a hlavně – přítomní.

Jako fotograf vnímám věci jinak, než běžný návštěvník. Dívám se na svět očima hledáčku, ale zároveň s vnímavostí k tomu, co se děje pod povrchem. Za ty roky focení, kdy jsem nafotil již přes 600 svateb si myslím, že mám velmi dobrý odhad na lidi. Jednak jsem si jej vypěstoval a druhak mám zkrátka takový dar. A tady jsem si už během prvních desítek minut uvědomil, že tady jsou si všichni rovní a všichni přítomní. Uvědomil jsem si, že tohle místo si žádá úplně jiný přístup – klidný, jemný, soucitný. Protože to, co se dělo mezi lidmi, nebyly jen obrazy. Byly to emoce.

Lidé, kteří dýchali stejně

Celý festival byl plný momentů, kdy se dalo jen tiše stát a nechat věci plynout. Lidé spolu tančili beze slov, objímali se, seděli v trávě a dívali se jeden druhému do očí. Přišlo mi, jako by se na pár dní vytvořil svět, ve kterém neexistují masky. Kde je bezpečné být sám sebou. A kde má člověk dovoleno cítit.

Zaměřil jsem se na emoce. Nechtěl jsem zachytit „program“. Chtěl jsem zachytit okamžiky mezi – úsměvy po objetí, zavřené oči během dechu, ruce, které si hledají cestu, slzy, které nikdo neskrývá. Věci, které nejsou hlasité. Ale které mají váhu.

Kakaová ceremonie a bod zlomu

A pak přišla kakaová ceremonie vedená Luckou a Vláďou z Cacayo. Upřímně, nevěděl jsem, co přesně čekat. Slyšel jsem o kakaových ceremoniích, ale nikdy jsem se žádné velké neúčastnil. Ovšem úplně neznalý toho, co kakao umí, taky nejsem. Je tomu už dlouho ale když jsem byl v Guatemale, tak jsem strávil pár dní hledání toho nejlepšího rituálního kakaa. Měl jsem tehdy tip na jednu indiánskou babičku, která jej prodávala. A bylo dokonalé! Ale zpátky na Inlakech. Když se lidé začali scházet a prostor se pomalu ztišil, uvědomil jsem si, že tohle nebude jen další „rituál“. Vzduch zhoustl. Zvuky se zjemnily. Všechno se zpomalilo.

Kakao nebylo jen nápoj. Byl to symbol, médium, prostředník. Lidé se na sebe dívali jinak. Jako by se mezi nimi na pár okamžiků rozpustilo všechno zbytečné – role, nejistoty, předstírání. Zbyla jen pravda. A s ní hluboká lidskost. Hudba se střídala s klidným hlasem Lucky, občas se bubnovalo, občas se tančilo, občas se plakalo.

A pak, už ke konci ceremonie, se z nás všech stala jedna bytost. Spojil nás dech a tlukot srdce. Všichni se naladili na ten rytmus. Stál jsem stranou s foťákem. A v jednu chvíli jsem ho skoro pustil z ruky. Ne proto, že bych nechtěl fotit. Ale proto, že jsem měl hrdlo sevřené a oči plné dojetí. Najednou jsem byl taky součástí. Ne objektivní pozorovatel – ale člověk. Se vším, co cítí.

Fotil jsem pomalu, s velkým respektem. Věděl jsem, že tady nejsem žádným lovcem fotek ale součástí jednoho krásného okamžiku, který nás všechny na chvíli naladil na něco, co doteď neumím popsat. Věděl jsem, že fotografováním nesmím rušit. A tak vznikly snímky, které pro mě mají jinou váhu. Jsou to fotky ticha, očí, spojení, lásky.

Co si odnáším?

Odjížděl jsem s kartou plnou snímků a hlavou plnou myšlenek. A především s hlubokým pocitem vděčnosti. Inlakech Festival mi připomněl, proč vlastně fotím. Ne kvůli kompozici, oceněním a penězům. Ale kvůli příběhům, které se dějí v neviditelném prostoru mezi nádechem a výdechem. Je to ten okamžik, který se učí člověk poznat a zachytit celý život.

Fotografie je pro mě způsob, jak vyprávět. Ale na tomhle místě jsem si uvědomil, že někdy je největší síla v tom být tichý, přítomný a cítit.