/ Reportáž ZPÁTKY DO KATEGORIE

Můj syn je terorista

Je šest hodin ráno a k checkpointu v Jeruzalémě se pomalu blíží stará rozhrkaná dodávka. V ní sedí tři mladí Palestinci: Mohammad Jamel Aljolany, Katel Abu Sninah a Loie Abu Nejma. Jsou nervózní a dohadují se o tom, co se právě chystají udělat – zastřelit izraelské vojáky.

Na obzoru se objevuje věž checkpointu, není už cesty zpět. Katel svírá v rukou automatickou pušku, roztřesenýma rukama ji rychle nabíjí a natahuje. Ještě nikdy nikoho nezastřelil, dokonce ani nikdy předtím nedržel v rukou žádnou zbraň. Dnes ale chce zabít co nejvíce izraelských vojáků, okupanty jeho země, které tolik nenávidí. Mohammad přídává plyn, auto zrychluje. Všichni společně opakují „Allahu akbar“ – Aláh je věčný. Katel se vyklání z okénka auta a vidí, jak se jim do cesty staví voják a gestikuluje, aby zastavili. Ozve se několik ran a voják padá k zemi. Auto pokračuje v cestě dál. Katel je zpocený, právě zabil člověka, ale cítí se skvěle. Všechny tři na chvíli zalije pocit euforie, než si uvědomí, že za nimi jede několik vojenských džípů. Mohammad, povzbuzován ostatními, zrychluje a ztrácí se džípům ve spletitých ulicích Jeruzaléma. Mladíci auto zaparkují v parku pod stromy a vydávají se najít další své cíle – další izraelské vojáky.

Můj syn je terorista

Je snadné je najít. Jeruzalém je plný hlídkujících vojáků, takže mladíci po pár minutách naráží na skupinu vojáků. Mohammad upoutává jejich pozornost, prochází se po ulici a pokřikuje na ně. Katel mezitím leze na střechu domu a zaujímá pozici vhodnou po střelbu. Loie hlídá před vchodem a modlí se k Alláhovi. Je hodně nervózní ale věří, že Alláh stojí při nich a pomůže jim. Za chvíli se ozve několik ran a jeden voják padá zkrvavený k zemi. Další se snaží krýt, marně. Katel jej má na mušsce a přesnou ranou jej usmrtí.

Štěstí je však opouští. K místu přijíždí tři vojenské džípy, z nich vyskakuje skupina vojáků. Když je Mohammad a Loie spatří, dávají se na útěk. Katel několikrát vystřelí. Vojáci palbu opětují, Katelovi padají na tvář kusy rozstřílené omítky. Nemá už další náboje, neví, co dělat. Ze střechy není úniku. Svleče košili a mává s ní nad hlavou, vzdává se. Během chvíle se k němu dostávají vojáci a povalí ho na zem. Je spoután a odveden. Mohammadovi a Loieovi se sice povedlo utéct, ale během několika dní jsou taktéž zatčeni a souzeni.

Teroristé, „hrdinové“

Podobně se asi odehrálo mnoho teroristických činů v Jeruzalémě. Sebevražedné útoky na autobusy nebo ostřelování checkpointů a hlídek tu v roce 2008 byly téměř na denním pořádku. Jak se na tyto činy dívají obě znepřátelené strany? Pro Izraelce jsou to jednoznačně teroristické akce. Pro Palestince naopak partyzánské boje za svobodu lidu.

„Můj syn je terorista. Říkali to v televizi, celý den tam ukazovali jeho fotografii. Ale to není pravda, není terorista, je partyzán a pro všechny tady ve městě je hrdina. Postavil se na odpor okupantům. Když oni někoho zabijí, je to v pořádku, ale když se jim začneme bránit, tak o nás říkají, že jsme teroristé.“ Povídá mi paní Basima, matka Katela a se slzami v očích dodává „Teď je můj syn ve vězení a já už ho nikdy neuvidím.“ Katel byl odsouzen k 240 letům vězení, jeho dva komplicové k pětadvaceti bez možnosti zkrácení trestu. Na rozdíl od Katela je mohou příbuzní ve vězení navštěvovat dvakrát do měsíce, vždy na hodinu.

Nešťastné matky a otcové

Vydávám se do Schafal campu, kde jsou shromážděny arabské rodiny vystěhované z celého Izraele, abych navštívil matky dalších dvou odsouzených teroristů nebo chcete-li, „partyzánů“, jak je zde všichni nazývají. Získat kontakty je velmi obtížné a dohodnout si s nimi interview je téměř nemožné. Příbuzní odsouzených se totiž velice bojí postihů ze strany izraelské vlády. Zavřením aktérů teroristických činů případ nikdy nekončí, většinou jsou postihovány i jejich rodiny. Manželky s dětmi jsou vystěhovány do různých sběrných campů, jsou dlouhé měsíce vyslýchány a jejich práva na svobodné cestování po zemi jsou omezena. Další příbuzní jsou perzekvování vyhozením ze zaměstnání, odebráním ID karet, které jim umožňují vycestovat z Palestiny do Izraele apod. Možností, jak znepříjemnit těmto lidem život, má Izrael mnoho.

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Po dlouhém přemlouvání se mi podaří dohodnout si interview se dvěma zbývajícími matkami. Paní Soaad je matka Mohammada. Ruku na pozdrav mi nepodá, je to konzervativní muslimka a cizí muži se jí nesmí dotýkat. Přemluvit ji k fotografování se zdá být naprosto nemožné, je to sice boj ale nakonec vítězím.

Upíjím sladký čaj, který mi přinesla malá holčička, sestra Mohammanda a poslouchám vyprávění jeho matky. „Nevěděla jsem, co můj syn udělal, málo jsme se vídali, měl hodně práce v Izraeli, jezdil prodávat zboží do Jeruzaléma. Jednoho dne k nám ale vtrhli pozdě v noci izraelští vojáci. Do bytu nám oknem hodili granátky s plynem, vyrazili dveře a všechno tu rozházeli a zničili. Hledali mého syna, ale ten tu již nebydlel, několik let žil se svou ženou jinde. To jsem vojákům řekla, ale nepřestali s prohledáváním, skříně rozsekali a mě s manželem i dětmi odvezli na výslech. Celý den se nás stále ptali na to samé – kde je náš syn a kdo mu pomáhá?“ povídá Soaad a ze skříně vytahuje fotografie zničeného bytu po zásahu vojáků, abych jí věřil.

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Matka třetího ze zatčených teroristů, Loie, bydlí na samém okraji Schafal campu. Má deset dětí, což je tu normální. Kdo nemá deset dětí, jakoby nebyl. Její byt tvoří jedna místnost propojená chodbou s kuchyní. Jak sama říká, žije skromně, ale nestěžuje si. Prý jsou tu na tom někteří ještě hůře, čemuž se věří jen těžko.

Náš rozhovor brzy přerušuje její manžel. Není nadšený, že tu jsem, posílá svoji ženu pryč a sám se dává do vysvětlování. „Nevěděl jsem, co se chystá můj syn udělat, nesvěřil se mi. Nemohl jsem mu to tedy rozmluvit a nejspíše by si to ani rozmluvit nenechal. Byl vždy tvrdohlavý, stejně, jako jsem já. Málokdo se odváží odporovat Izraeli, můj syn se ale odvážil a teď za to pyká.“

Otec se živí se jako taxikář v Jeruzalémě, proto umí skvěle anglicky: „Sám jsem byl 6 let zavřený ve vězení za to, že jsem převezl načerno nějaké dokumenty přes hranice. Vím tedy, jak to tam ve věznicích vypadá. Místo okna ve stěně malá díra, na cele se tísní 8 a více lidí, v létě vedro a v zimě zima. Vězni mají povoleno vyjít z cely jen na jednu hodinu denně. Podmínky jsou tam skutečně otřesné.“ vypráví. Když se jej ptám, jaké má v Izraeli zatčení následky na další život lidí, říká:“Pětadvacet let po propuštění jsem nemohl najít práci. V Izraeli mě nikde nechtěli zaměstnat, když by někdo zaměstnal politického vězně, měl by z toho skutečně velké problémy.“

Jak to vidí Židé?

Chci zjistit pohled druhé strany, proto se vydávám přímo ke zdroji, na vojenskou správu Schafal campu. Po několikahodinovém čekání, důkladném prohledávání a vyptávání, odkud jsem a co tu chci, mě nakonec mladá slečna vojačka vede se samopalem v rukou za tiskovým mluvčím.

Dveře mi otvírá asi šedesátník, jeho jméno je nejspíš tajné, protože mi jej nechce sdělit. Představí se jen jako tiskový mlučí. Na hlavě má jarmulku a obličej mu zdobí dlouhý plnovous. Prohlíží si mě, po chvíli nabídne sklenici vody. Než se stačím na cokoliv zeptat, jsem sám zasypán salvou otázek, na něž se snažím postupně odpovídat. Když se konečně dostanu ke slovu a zeptám se na názor „jeho lidu“ na teroristické útoky Palestinců, odpovědi se nedočkám. Dává mi lekci dějepisu o tom, jak jeho lidu přislíbil Izrael už Abraham a že Izrael prostě patří Židům. Celý oněmělý údivem téměř nevnímám, že se se mnou pán loučí a vyprovází mě ze dveří, kde si mě opět přebírá slečna vojačka se samopalem v rukou.

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Nedokázal jsem se nechat odradit tímto zážitkem. Takže když se se mnou slečna vojanda před budovou rozloučila, vydal jsem se k nejbližší hlídce vojáků. Z brašny vytahuji krabičku Lucky Strike. Jsou to ještě mladí kluci a když vidí známou značku cigaret, celí se rozzáří. „Ty jsi Američan?“ ptají se. Odpovídám, že ne, že jsem z Čech. „Čechy? To neznáme, kde to je? To je v Rusku?“ Zkouším tedy Československo. „Á, Československo! Jste kámoši, dali jste nám letadla, díky vám jsme vyhráli válku. Vítej!“ plácá mě po ramenou mladý voják. Po chvíli diskutování o počasí a o holkách se dostávám konečně ke svému tématu a ptám se, jaký mají názor na palestinské teroristy. Jsou to skutečně teroristé nebo partyzáni, kteří brání svoji zemi? Slova se ujímá Mattan, je mu 20 a pochází z Haify, přístavu na severu Izraele. Je veselý a vypadá, že má přehled o dění ve světě i ve své zemi. „Jsou to teroristé, nemůžou být partyzáni. Partyzán by nikdy nevyhodil do vzduchu autobus plný dětí. Tihle lidé nemají zábrany a neštítí se ničeho. Podle mně jsou to náboženští fanatici.“ vysvětluje mi. Pokouším se apelovat tím, že to samé říkají Palestinci o Židech. „To že říkají? Kolik školních autobusů s dětmi jsme jim vyhodili do vzduchu? Žádný! My si své cíle vybíráme, likvidujeme jen teroristy a ty, kteří je podporují!“ povídá už trochu naštvaně Mattan. Snažím se svést hovor do klidnějších vod a ptám se, jestli si myslí, že je tu nějaká šance na mír? „My chceme mír, ale jak o něm můžeme jednat s lidmi, kteří zabíjejí naše děti?“

Demonstrace

Sedím v malém arabském autobuse, do ucha mi funí starý beduín, vedle na sedačce pláče dítě, z rádia se ozývá orientální muzika a celý tenhle cirkus se kodrcá po staré silnici směrem k městečku Bi’lin, kde se dnes koná protiizraelská demonstrace. Žida byste v tomto autobuse hledali marně, stejně tak, jako Araba v židovském autobuse. Každý má svůj autobus a jezdit v cizím je nezákonné. Palestinci to nazývají apartheidem, Židé bezpečnostním opatřením.

Po celé Izraeli se každý pátek konají demonstrace. Většinou za zbourání zdi oddělující Palestinu od Izraele. Bezesporu nejznámějším místem se stal Bi’lin. Čím se tak proslavil? Brutalitou demonstrantů i brutalitou zasahujících vojáků. Ještě před pár měsíci bylo naprosto běžné, že vojáci do demonstrujících stříleli ostrými náboji a demonstrující po nich házeli nebo stříleli praky kamení, strhávali ploty, vnikali na izraelské území a vyvěšovali tam palestinské vlajky.

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Dnes se střílení bát nemusím, uklidňuje mě jeden z místních novinářů. Je tu totiž předseda vlády palestinské samosprávy Salam Fayyad a Izraelci si prý nedovolí žádný drastičtější zákrok. Předbíhám tedy dav demonstrujících do samého čela a v klidu fotím. Po chvíli se dostáváme až k hranici – k bráně oddělující palestinské území od izraelského. Dav mladých Palestinců se na ni vrhá, brána dlouho neodolává a skupince se ji rychle daří zničit. Nikde žádní izraelští vojáci. Je vidět, že demonstrující jsou nervózní, tohle je neobvyklé. Klid si ale vychutnáváme jen chvíli. Slyším rány, jako při bouřce, to po nás Izraelité vystřelují granáty se slzným plynem a já nechtěně vbíhám do dýmu. Nemohu popadnout dech, oči mě pálí a krk samou bolestí necítím. Rukama si zakrývám oči a snažím se běžet pryč z toho pekla. Když se dostanu z dosahu slzného plynu, rozhlížím se a vidím, že na zemi vedle mně leží nějaký mladík, všimli si jej i ostatní, berou jej za ruce a nohy a utíkají s ním směrem k vesnici, kde čekají palestinské sanitky.

Na další focení už nemám síly, asi hodinu kašlu a dusím se. Tohle je tedy boj za svobodu? Několikahodinové divadlo pro novináře a demonstrace izraelské síly. V duchu si opakuji slova paní Basimy „Můj syn není terorista, je to hrdina“ a přitom se dívám na palestinského chlapce, bojovníka za svobodu, jak střílí prakem kameny po izraelském vojákovi, mladíkovi, který brání svoji zemi, Izrael.

Článek vyšel v časopise Xantypa v roce 2010. Publikoval jsem jej zde proto, že je pro mě zajímavé ohlédnout se dozadu a srovnat minulost se současností. Když se teď probírám archivem, tak vidím, jak se člověk mění – jak bych asi dnes fotil tohle téma, jak bych daný rozhovor vedl, jak bych fotky upravoval a vůbec – zda-li bych dnes tohle téma vůbec ještě zpracovával?

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *